Kdysi jsem přemýšlela o tom, co všechno člověk vlastně potřebuje, aby se cítil dobře ve svém těle, a vždycky mi to připadalo jako takový nekonečný proud myšlenek, který se nikam nehrne, ale ani se nezastavuje. A v tomhle proudu se občas objeví něco, co mi ukáže, jak jednoduché to může být. Tak jsem jednou narazila na tuhle neviditelnou nalepovací podprsenku, a přestože to na první pohled znělo jako nějaká zbytečnost, nakonec jsem pochopila, že i takové malé věci mají svůj význam, když jde o lidské pohodlí a ten drobný pocit klidu, že je všechno, jak má být.
Ta podprsenka nemá žádné kostice, žádné popruhy, které by se zařezávaly do ramen, nic, co by člověka táhlo k zemi. Je to prostě kousek, který přilne na tělo, a najednou je tady, přitisknutý k pokožce, a člověk ho téměř nevnímá. A přitom poskytuje to, co je v daný moment potřeba. Nic víc, nic míň. Připomíná mi to trochu ty chvíle, kdy jde člověk po ulici a náhle si uvědomí, že se nepotřebuje dívat do výloh, kontrolovat čas, ani se za něčím hnát. Zastaví se, nechá chvíli běžet bez sebe, a najednou má pocit, že takhle je to v pořádku. A taková je i tahle podprsenka. Malá, neviditelná, ale dává smysl právě ve chvílích, kdy člověk potřebuje, aby nebylo nic navíc. Aby pod šaty nebylo vidět nic, co tam nepatří, aby vše zůstalo v harmonii. Přilne k tělu, jako by tam byla odjakživa, a přesto ji člověk nemusí řešit. Nalepí se, udrží se, a tím to končí. Celé to má v sobě něco, co připomíná tu tichou přítomnost drobných věcí, které nás denně obklopují, a přesto zůstávají v pozadí. A přitom jsou nezbytné, aby všechno fungovalo tak, jak má.
Co se týče materiálu, člověk by řekl, že něco tak obyčejného, jako je silikon, nemůže mít velký vliv na pocit, který přináší. Ale když si ji člověk jednou oblékne, najednou cítí, jak se jemně přizpůsobí jeho tvarům. Ta poddajnost a pružnost materiálu působí, jako by byla podprsenka součástí těla, ne něco cizího, co je potřeba snášet. A tím vlastně člověk najde to, co je důležité. Nejde tu o to, aby podprsenka byla nějak vidět nebo vnímatelná. Jde o to, že se stane něčím, co člověka neruší v jeho přirozenosti. Co ho nechá být, kdo je.
Člověk může mít různé nároky na to, jak by mělo spodní prádlo vypadat, jak by se mělo nosit, ale nakonec, co zůstane, je právě ten pocit. Ten pocit, že nemusí pořád něco napravovat, upravovat, stahovat, povolovat. Že prostě přilepí tu podprsenku na tělo a dál už o ní neví. A když se podívá do zrcadla, vidí jen sebe, ne žádné švy, pásky ani obrysy. Tenhle kousek prádla nechá člověka volně dýchat, volně se pohybovat, a to všechno v tichosti, bez zbytečných připomínek. Myslím si, že tahle neviditelná podprsenka má v sobě cosi důležitého. Možná je to právě ta nenápadnost, která člověku připomene, jak málo vlastně potřebuje k tomu, aby se cítil v klidu. A někdy se to, co je nejprostší, ukáže jako to nejcennější. Ta chvíle, kdy člověk zapomene na svět kolem sebe, protože všechno sedí, jak má. A tahle podprsenka – to je právě takový tichý průvodce, který je s vámi, ale nepotřebuje o sobě dávat vědět. Zůstává skrytá, nenápadná, a přesto důležitá.
Když pak člověk večer tu podprsenku sundá, zůstane jen pocit lehkosti, který ho provázel celý den.
